Jaké jsou argumenty proti zavedení „pozitivního seznamu“?

Pohled českých představitelů zájmových chovatelů.

Díky historickým okolnostem a zejména nemožnosti cestovat mezi roky 1948 – 89 se Česká republika
stala chovatelskou velmocí. Po rozpadu Národní fronty, která dříve víceméně povinně sdružovala
většinu chovatelů, dnes ovšem nemáme žádnou evidenci o jejich počtu. Z dostupných údajů,
literatury a návštěvnosti burz odhadujeme, že zájmovému chovatelství (v něž nepočítáme chov psů,
koček, morčat a křečků) se u nás věnují vyšší desítky tisíc až nižší stovky tisíc lidí. Nesmírně omezená
možnost dovozů živočichů z volné přírody v minulosti vedla k úspěšným trvalým odchovům stovek
exotických druhů, což naopak mělo velice pozitivní dopady na biodiverzitu v zemích původu – po ž
ivočiších z přírody je malá poptávka. Problematika dovozu a obchodování s živočichy z volné přírody
je ošetřena mnohaletou aplikací nařízení CITES na úrovni EU. Kontrola a vymáhání předpisů CITES je v
ČR na vysoké úrovni; k porušování předpisů sice dochází, ovšem zejména v oblasti pašování derivátů
užívaných v tradiční čínské medicíně, případně slonoviny, nikoli v oblasti importů chovných živočichů.
Předpisy Ministerstva zemědělství v oblasti welfare jsou přísné a jejich implementace je pravidelně
kontrolovaná, ať již jde o druhy tzv. nebezpečných zvířat, nebo o podmínky chovů (předepsané
rozměry a podmínky zařízení pro řadu druhů). Riziko zavlečení invazních druhů v našich klimatických
podmínkách neexistuje. Argumentace rizikem přenosu zoonóz na člověka z chovaných druhů je zcela
nepravdivá – prokázanými původci zoonóz u nás jsou jen kočky, psi, u ptáků jsou rizikovými druhy
volně žijící ptáci (zatím ale v přenosu ptačí chřipky nikdy nebyl prokázán přenos na člověka z volné
přírody); přenos zoonóz z chovaných živočichů nebyl u nás – navzdory obrovskému rozsahu
chovatelství – zaznamenán. Konečně závěrečný argument aktivistů, podle něhož odsouhlasením
pozitivních seznamů a snížením počtu povolených druhů na minimum by výrazně ubylo zatížení
 úředníků, je spíše úsměvný: důkaz o jeho nesmyslnosti byl přesvědčivě podán již před 100 lety při
zavedení prohibice v USA – přechodem prodejců i konzumentů do ilegality úřadům práce skutečně
neubylo.

Z pohledu České republiky jsme přesvědčeni, že zavádění pozitivních seznamů na úrovni EU nemá
opodstatnění z těchto zásadních důvodů:

• Zájmové chovatelství je v rámci EU rozšířeno naprosto nerovnoměrně z historických i
  kulturních důvodů. Několik zemí (zejména DE, NL, DK, CZ) patří mezi chovatelské velmoci.
  Naopak v řadě zemí, zejména ve Středomoří, zájmové chovatelství téměř vůbec neexistuje.
  Celounijní řešení tedy nedává smysl.
• Stávající legislativní rámec omezení chovů je více než dostatečný jak na úrovni EU, tak i
  národní. Jsme přesvědčeni, že některé jevy, kritizované aktivisty a tlumočené jako projev
  nedostatečnosti unijní legislativy, jsou ve skutečnosti projevem špatné či žádné
  implementace unijních předpisů na národní úrovni. Sebelepší předpis, není-li dodržován, je
  k ničemu. „Vyřešit“ tento problém paušálním zákazem určité aktivity – namísto zlepšení
  prosazování práva EU v konkrétních státech – nemůže být správnou cestou.
• Podle našeho názoru není chovatelství v zájmových chovech ve většině zemí EU skutečným
  problémem. Právě to však paradoxně představuje velké nebezpečí. Díky zavedenému
  rozhodovacímu mechanismu v orgánech EU může snadno dojít k tomu, že pro vznik
  pozitivních seznamů zvednou ruku mnohé státy, jichž se problematika vůbec netýká.
• Protože v případě úvah o dalších, nových regulacích se vždy zohledňují také ekonomické
  dopady, je vhodné připomenout, že oblast zájmových chovů (kromě uspokojování vlastních
  chovatelů) také dává práci stovkám osob a malých firem, zajišťujících výrobu živého krmení
  (myši, potkani, cvrčci, švábi) i rostlinných krmných směsí a speciálních krmiv a dále
  nejrůznějších klecí, nádrží a dalších chovatelských potřeb

Závěr: jsme přesvědčeni, že otázka pozitivních seznamů je zcela umělým problémem, vytvořeným
aktivisty z citových pohnutek. Většiny členských států se problematika týká málo či vůbec. Stávající
právní regulace EU je více než dostatečná, problémem může být implementace (či její absence) v
některých zemích. Některé země se podporou pozitivních seznamů pravděpodobně snaží zamaskovat
neplnění svých povinností v jiných oblastech (s prokazatelným negativním dopadem na biodiverzitu).

Právě proto, že v každém členském státě je situace z historických a kulturních důvodů zcela specifická
a tam, kde jsou skutečně dodržovány unijní i národní předpisy, údajné problémy popisované aktivisty
nevznikají, nemají unijní pozitivní seznamy jakékoli opodstatnění. Současný přístup „negativní“, kdy
je chov určitých druhů v zajetí mimo ZOO regulován či dokonce zcela zakázán, je naprosto
dostatečný.